TOPlist


P. Václav Habart

Farář, emeritní probošt jindřichohradecký, sídelní kanovník Katedrální kapituly u sv. Mikuláše v Č. Budějovicích


P. Tomasz Piechnik

Farní vikář, kaplan pro mládež


P. Dr. Zdeněk Mareš, Th.D.

Administrátor excurrendo


Mons. Josef Kavale

Životopis

(*16. 12. 1919, † 21. 8. 2011)

Mons. Josef Kavale (apoštolský protonotář, sídelní kanovník katedrální kapituly - probošt) se narodil 16. 12. 1919 v Českých Budějovicích. Povolání ke kněžství prožil již během studií na Jirsíkově gymnáziu, na které s vděčností vzpomíná. Poté studoval v semináři, který však byl uzavřen nastupující nacistickou mocí. Až do konce druhé světové války pracoval jako účetní. Když válka skončila, mohl konečně svá studia dokončit. Na kněze byl vysvěcen roku 1947.

Mons. Kavale

Autor:www.StandaKorbel.cz

Období politického uvolnění však netrvalo dlouho. Záhy nacistickou totalitu vystřídala neméně hrůzná totalita komunistická. Josef Kavale působil nejprve v Písku a poté v Mirovicích, kde se ho perzekuce ze strany státu nijak zvlášť nedotkla. V Jindřichově Hradci, jeho dalším působišti, jej však čekala – jak sám říká – "studená sprcha". Zde již musel čelit tlaku agentů Státní bezpečnosti, kteří postávali u vchodu do kostela a zapisovali si jména těch, kteří do něj vstupovali. Ovšem díky jeho zásadám "nikdy na mši nehovořit o politice" a "jednat vždy slušně a korektně", toto období přečkal bez velkých potíží.

Po čtrnácti letech působení v Jindřichově Hradci se navrací zpět do rodných Českých Budějovic, kde ve svých devadesáti letech aktivně působí dodnes. Slouží zde jako farář při kostele sv. Jana Nepomuckého a je oblíbený jako vynikající kazatel. V r. 1998 byl spolu s dalšími osobnostmi českobudějovického biskupství oceněn tehdejším hejtmanem Jihočeského kraje Janem Zahradníkem za vytrvalou práci na "jihočeské vinici Páně".

V osmdesátých letech se o mons. Kavalem uvažovalo jako o možném biskupovi, ale nesouhlas státu pro jeho postoje a vzorovou péči o církevní dorost jmenování znemožnil.

Posílen svátostmi zemřel v českobudějovické nemocnici v neděli 21. srpna 2011 ve věku 91 let.

Zdroje:
POSPÍŠIL, Petr. Radio Proglas : pro uši [online]. 3. 5. 2010 [cit. 2011-06-30]. Osobnost jižních Čech - Mons. Josef Kavale. Dostupné z WWW: http://www.proglas.cz/detail-clanku/osobnost-jiznich-cech-mons-josef-kavale.html.
VLASÁK, Richard. Neznám druhý národ, který by měl tolik vánočních písní. Českobudějovický deník. 2010.

Několik rozhovorů...

Křesťan a svět - osobnost jižních Čech - Mons. Josef Kavale

Odkaz na rozhovor z audioarchivu Radia Proglas

Následující rozhovory jsou zcela převzaty z periodik. Zdroje jsou uvedeny pod názvy rozhovorů.

Všechno vychází z lásky, tvrdí Josef Kavale

NOUZA, Jan. Všechno vychází z lásky, tvrdí Josef Kavale. Českobudějovický deník.cz [online]. 7.1.2009, [cit. 2011-07-01]. Dostupný z WWW: http://ceskobudejovicky.denik.cz/zpravy_region/josef_kavele_cb20090107.html.

Zobrazit rozhovor Skrýt rozhovor
Někdo si ráno připomíná povinnosti, čím začínáte vy?
Mši svatou mám v sedm hodin ráno. A aby člověk mohl mít čas i pro sebe, musí vstávat brzy. Vstávám po páté hodině, abych dal sobě to, co kněz potřebuje sobě dát.
Před šedesáti lety jste maturoval na českobudějovickém Jirsíkově gymnáziu. Byl jste vzorným žákem?
To nemůžu říct, spíš průměrným. Studoval jsem sice i s vyznamenáním, ale výjimečnost tam nebyla. Měl jsem rád fyziku, matematiku, řeči. Fyzika mne mimořádně bavila. Z ročníku si dovolili z fyziky maturovat jen dva – spolužák Fremund a já.
Rozhodnutí stát se knězem je vážná záležitost. Považoval jste kněžství za své vnitřní povolání k této službě, nebo vám tu cestu někdo naznačil?
Víte, kněžské povolání většinou vychází z rodinných poměrů. A já jsem určitě měl dobré zázemí ve svých rodičích. Vyrůstal jsem jako ministrant – a automaticky jsem předpokládal, že půjdu na kněze. Z naší třídy šlo na kněžství dvanáct chlapců.
Představy rodičů o budoucnosti jejich dětí se ne vždycky shodují s představami potomků. Nečekala od vás maminka spíš vnoučata?
Maminka si přála, abych byl doktorem medicíny, ale já jsem chtěl být knězem.
V semináři jste dirigoval sbor bohoslovců. Co vás přivedlo k hudbě?
Vždycky jsem měl rád sborový zpěv. Ve sboru jsem byl odmalička, na gymnáziu jsme měli výborný, asi sto dvacet dětí. Vedli nás kantoři machři, z nichž někteří byli hudební skladatelé. V semináři jsme zpívali hlavně chorál, to je nádherná záležitost obsahově i melodicky.
Sbor ale dlouho pohromadě nebyl. Začala druhá světová válka a Němci vysoké školy zavřeli. Kam tahle doba poslala vás?
Stal se ze mne účetní v zemědělství na Plzeňsku.
Po válce jste se do semináře vrátil. Kde jste po vysvěcení na kněze sloužil první mši svatou?
V katedrále tady v Českých Budějovicích. Katedrála byl "můj" kostel. Jako ministrant jsem ve všedních dnech chodíval většinou tam, o nedělích do kostela na Staré Město.
Kdy se kněz stane v myslích lidí jejich panem farářem?
Trvá to pochopitelně delší dobu, než ho lidé přijmou za svého. Musí je mít rád.
Jen tohle stačí?
Z toho "mít rád lidi" vyplývá vše ostatní. Podle toho s nimi jednáte, podle toho jste porozuměl jim a jejich problémům. Vše vychází z lásky.
Po tříletém působení jako kaplan v Písku jste v roce 1950 dostal "svou" první faru v Mirovicích na Písecku. Cítil jste se na tuto změnu dostatečně připravený, povězme vyzrálý?
Před nástupem v Mirovicích jsem měl za sebou tři roky plné zátěže kaplana v Písku, kdy jsem kázal, křtil, oddával, pastoroval, učil ve školách, zaopatřoval, chodil na pohřby. Písek byla živá farnost a já jsem tam, podle přání pana děkana, měl na starosti mládež. Tam jsem taky začínal s tím, co jsem potom dělal na všech štacích, kde jsem byl později: kromě kázání jsem probíral spíš katechetickým způsobem určité pravdy víry. Nechodil jsem na kazatelnu, lepší bylo jít dolů mezi lidi a tam probírat například Knihy Písma svatého nebo základní pravdy víry… Zkrátka to, co jsem potřeboval a chtěl lidem dát.
Kladete při pastorační činnosti větší důraz na zachovávání přikázání Desatera, nebo lásku k bližnímu?
Desatero… Když se ptali Krista, které přikázání je nejdůležitější, odpověděl: Milovat budeš Pána Boha svého z celého srdce svého a bližního svého jako sebe samého. Desatero není nic jiného než zákon lásky k Bohu, k bližnímu.
Jenomže vy jste o přikázání lásky k Bohu a bližnímu mluvil v 50. letech! A ta přinesla mimo jiné taky omezování vyučování náboženství. Mohl kněz proti tomu něco dělat bez rizika, že přijde o státní souhlas?
Sotva. Já osobně jsem tohle neprožil, protože v Mirovicích byly i v době stalinismu všechny děti přihlášené na náboženství. Všechny, včetně dětí kantorů. Syn zástupce ředitele mi hrál v kostele na varhany, kantoři zpívali na kůru.
Takovou jste měl autoritu?
Myslím, že autoritou to nebylo, spíš souhrou náhod.
Těžko uvěřitelná souhra náhod v době, kdy ředitelé škol přesvědčovali rodiče, aby děti na náboženství nezapisovali, jinak že se nedostanou na střední školu, na gymnázium…
V Mirovicích nic takového neexistovalo. Tam byla devítiletá škola, skoro všichni učitelé měli děti a všechny chodily na náboženství. I ten, který byl sice bez vyznání, ale děti na náboženství posílal, aby netrhal partu.
V tehdejších poměrech přinejmenším pozoruhodná škola!
Ano. Šel jsem například za ředitelem kvůli slavení prvního svatého přijímání. Řekl jsem mu: Představuju si to tak, že shromáždíme děti a rodiče ve třídě, tady bychom si něco krátce řekli, pomodlili se a potom šli s křížkem ze školy do kostela. Odpověď zněla: Samozřejmě. Souhra náhod, o které jsem mluvil, byla možná i v tom, že církevní tajemníci píseckého okresu buďto nechtěli tohle vidět, nebo neviděli…
Že by v nich bylo víc člověka než úředníka?
To určitě. Vzpomínám na jednoho, který za mnou přišel s tím, že jeden kněz je ohrožen, a řekl mi: Prosím vás, dejte to do pořádku. Já už sloužím tolik let a chtěl bych to doklepat do důchodu. Nedoklepal. Jeho dcera se vdávala v kostele – a šel. I to je souhra náhod – a já bych řekl spíš Boží prozřetelnost, která to takhle chtěla mít.
V roce 1959 jste byl přeložen do Jindřichova Hradce. Zavedl jste tam v kostele oblíbené biblické hodiny. Neznamenaly pro vás riziko?
Musely se udělat tak, aby to bylo v rámci bohoslužby, a tu mi nikdo nemohl zakázat. Já jsem měl bohoslužby v určitou dobu – a lidé věděli, že tehdy budou i biblické hodiny na určité téma. Sloužil jsem mši svatou a kázání byly ty biblické hodiny.
Dalo se při nich reagovat na aktuální události – například doporučit farníkům, čeho se mají vyvarovat?
To ano. Aby se vystříhali nenávisti, závisti, aby byli poctiví, aby plnili své náboženské povinnosti… Mluvit politicky byla obrovská chyba. Tím nikdo nic nedokázal. A kdo tu chybu udělal, šel.
Toleroval vás církevní tajemník pro jindřichohradecký okres?
Tam byly těžké poměry, velmi těžké. Než jsem do Jindřichova Hradce přišel, zažilo několik našich lidí těžké pronásledování, byly to tragické události. Na okresním národním výboru působil církevní tajemník, který stál před vchodem do kostela a zapisoval si, kdo jde dovnitř. Tím chtěl zastrašovat věřící. Jenže na mne nemohl, já jsem neměl biblické hodiny, já jsem měl "jen" mši svatou.
Prý jste byl při jednání s komunisty proslulý schopností "chodit mezi meči". Co si má pod tímhle rčením představit mladý člověk, jenž komunistickou totalitu nezažil?
Těžko si to může představit. Často jsem si četl apoštolské skutky, a ty jednají o době, kdy církev vcházela do absolutně pohanského světa. A my jsme se ocitli v pohanském světě. Myslím si, že z nich se dalo dost naučit, co dělat, jak jednat. Rozhodně neopouštět nejmenší stupeň lásky – a to je slušné chování. Jsou meze, kde každý musel pochopit, že se mnou nehne.
V městě u Vajgaru vás zastihlo Pražské jaro. Co znamenalo krátké období uvolnění pro církev?
Oddychový čas. Pouze oddychový čas. Uvažoval jsem tehdy logicky. Komunismus a lidská tvář? To k sobě nejde. Uvolnění jsme vítali, ale nebrali jsme je jako dobu vysvobození, jen jako oddychový čas. Otevřel se prostor pro svobodné přihlašování dětí na náboženství. Jestliže předtím v Hradci chodívalo na náboženství 50 dětí, v době Pražského jara jich bylo 250. Lidé se nebáli projevit se.
A když po obsazení Československa vojsky Varšavského paktu za husákovské normalizace oddechový čas skončil a začalo opět přimrzat…?
Potom byli, pokud máme na mysli školy, chudáci především kantoři. Někteří při kádrování obstáli, jiní byli vyhozeni.
Umožnil oddechový čas udělat pro církve něco i do budoucnosti?
Mnoho se udělat nedalo. My jsme měli ovšem tenkrát jednu velikou výhodu, a to byl koncil. Já říkám, že to bylo zase dílo Boží prozřetelnosti. V době, kdy se nemohlo na školách učit náboženství, nebyla dostupná žádná literatura, byl tady koncil, který přinášel změnu v liturgii. Najednou jsme četli česky Písma svatá, sloužili česky bohoslužby. To bylo báječné.
Po čtrnácti letech v Hradci přišlo přesídlení do kostela svatého Jana v Českých Budějovicích, jmenování kanovníkem i kapitulním vikářem. Jaké povinnosti vám přibyly?
Starat se o diecézi. Ale to by bylo na dlouhé vyprávění.
Hlásal jste krédo: "Čím oslabenější je terén, tím pevnější musí být centrum." Jak jste je uplatňoval v praxi?
My jsme tady měli nádhernou souhru. V první řadě jsme si mohli vzájemně věřit a spoléhali jeden na druhého. A kněží to pochopili, byl tady tým. Na tu dobu opravdu rád a vděčně vzpomínám.
V kostele svatého Jana působíte už přes třicet let. Své farníky jistě dobře znáte. Jací jsou? Poznamenala je současnost k lepšímu, k horšímu?
Kdyby člověk dovedl jednoznačně říci, co je současnost… Současnost je vývoj. A já, pokud se setkávám se svými farníky, shledávám, že jsou to pořád lidé sobě věrní. Současnost je nějak poznamenala, to určitě, tlak konzumního stylu života na člověka je obrovský. To si někdy ani nedovedeme představit, když žijeme ve své sféře života z víry, ale na ty, kdo žijí mimo ni, je ten tlak opravdu obrovský.
Znáte recept, jak mu odolávat?
Nebýt číslem. Být myslícím člověkem. Mít porozumění pro druhého a taky schopnost něčeho se i vzdát. Něco to stojí, není to jednoduché, není to široká cesta.
Slyší na tohle mladí lidé?
Není lehké říkat jim něco takového. Třeba chtít vyprávět studentům něco o sametové revoluci. To je, jako když nám se vyprávělo o válce prusko – rakouské. Musíme to pochopit.
Neříkáte to až příliš smířlivě?
Zájem, aby se to změnilo, musí vyjít ze školy. Ale málokterý kantor dokáže tohle oživit. Změna musí vyjít i z rodin. Proč rodiče nepřihlašují děti na náboženství? Jestliže jsou křesťané, mají je přihlásit. Už jim přece nic nehrozí! A kolik je jich přihlášených? Bída s nouzí. Já mám tři školy a dětí na náboženství chodí dvacet… A je svoboda!
Čemu tu lhostejnost přičítáte?
Konzumnímu způsobu života. Konzumovat! Co nejvíc konzumovat! Spotřebovat všechno, co je kolem mne, pro sebe. Pořadí hodnot života konzum převrátil. Člověk má velkého nepřítele. A to je jeho JÁ. Jeho vlastní JÁ je jeho nepřítelem. Sobectví. Má příliš rád sám sebe. A přitom láska k sobě je také Boží dar.
Co tedy a jak udělat, aby se člověk na cestu poznání konečně vydal?
Je to fuška, rozlomit tohle vlastní JÁ. Aby přestalo platit: Za prvé JÁ, za druhé taky JÁ, i za třetí JÁ! A teď to prolomte! Člověk se miluje.
Až si tím ubližuje…
Miluj Boha nadevšecko. To je pořadí hodnot. Miluj bližního jako sebe sama, to je brána. Máme přikázání Desatera. Kristovu horskou řeč: pátá a sedmá kapitola svatého Matouše, tam učí člověka žít s člověkem. To nejtěžší, co nám Kristus dal, je: Odpusť svým nepřátelům. A my se modlíme: Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům…
K modlitbě, k duchovnímu životu, je zapotřebí zastavit se. Čím zejména by měla modlitba být?
Pro každého uvědomit si Boha Otce, který je na nebesích, a věřit, že člověk není sám, že Bůh je s ním. A z toho vycházet.
Jestliže máme modlitbu považovat za rozmluvu s Bohem, můžeme s ním rozmlouvat svými slovy?
Jistěže.
Co třeba: Bože, poslední slova Ježíše na kříži byla: "Otče, proč jsi mne opustil?" Smíme se ptát: Bože, kdy přijdeš a dáš mi sílu? Co uslyšíme?
Nesmíme zapomínat, že Kristus umírá na kříži jako člověk. A že prožívá svůj odchod z tohoto světa stejně, jak ho prožíváme i my. Vzal na sebe naše utrpení, naši lidskou přirozenost, to je svědectví kříže. A jestliže mluvíme o přikázání lásky, pak Kristus říká, že bude z kříže panovat. "Až budu povýšen, všechno přitáhnu k sobě." Čím může člověk, v tomto případě bohočlověk, z kříže panovat? Jen láskou! Jedině v ní je řešení. Lidstvo si neuvědomuje, jak ohromný je to dar, který dostalo v Desateru.
Mluvíme o chartě lidských práv a svobod. Kam sahá "lidské právo"?
Tam, kde začíná omezování práv a svobod druhého.
A kdy začíná ono omezování?
Charta lidských práv má jeden nedostatek – nemá chartu lidských povinností. A přitom v Desateru je obsažena jak charta lidských práv, tak charta lidských povinností.
Vrátím se ke své poslední otázce – co po své modlitbě uslyším?
Zachovávej přikázání!
Skrýt rozhovor

Neznám druhý národ, který by měl tolik vánočních písní

VLASÁK, Richard. Neznám druhý národ, který by měl tolik vánočních písní. Českobudějovický deník. 2010.

Zobrazit rozhovor Skrýt rozhovor
Jste apoštolský protonotář. Co to znamenaná?
To je vysoký čestný titul. Dříve znamenal, že taková osoba může podepisovat apoštolské listiny.
Co vám utkvělo v paměti z vašeho dětského adventu?
To bylo období první republiky. V roce 1938 jsem dělal maturitu. To se tehdy zpívaly roráty. Mládí jsem prožil v duchu první republiky. To zachovávaly roráty, adventní věnce ne - ty nebyly rozšířené. Byly tu samozřejmě nákupy a šetření, aby se koupilo něco rodičům. Bylo to šetření různých desetihaléřů, aby se mohly koupit figurky na stromeček. Pak pochopitelně půlnoční - to bylo automatické.
Těšil jste se na dárky?
No samozřejmě jako každé dítě. Ale to nebyly dárky dnešní ceny nebo kvality, technického vybavení. Všechno prosté.
Měly větší hodnotu?
Každý dárek má dvojí hodnotu. Jedna, to je ta malá - korunová a druhá osobní, kdy dostávám něco od někoho, koho mám rád. A ta určuje cenu dárku. Tenkrát jsme šetřili otci na kravatu a ta stála tehdy 7,50 koruny.
A co přichystali rodiče vám?
To si pamatuji do dneška, to bylo autíčko na natahování, na klíček . A já jsem ho honil pod postelí a abych ho viděl tak jsem na něj připevnil svíčku a to bylo nebezpečné.
Čím byli vaši rodiče?
Tatínek byl švec a když přišel Baťa, tak nastaly zlé časy. A maminka než jsme odrostli byla v domácnosti a potom vypomáhala v továrně jako dělnice. Byla to velmi inteligentní žena. Tehdy být dělníkem, to znamenalo hrdost na svou práci, určitou odbornost. Byla za tím hrdost nejen stavovská, ale i rodinná. Ten dělník nesl odpovědnost za celý podnik. Lidé žili s podnikem, vnímali jej jako druhou rodinu. Podniky byly dědičné. Dneska mám dojem, že ty podniky jsou k tomu, aby se založily, měly prosperitu a když byly koupeny, byly vykradeny.
Nemá to grunt, základ.
Přesně.
Vraťme se k Vánocům. Popište, prosím čtenářům Štědrý den vašeho dětství?
Za prvé to byl půst. Když to vydržíš, uvidíš prasátko a pak se mělo podívat do zrcadla. K obědu trochu čaje, nějaká vánočka. Až večer byla večeře normální. Můj otec neměl rád rybu, ale to si ji vždycky vzal, aby neporušil tradici. Byly dárky a rozsvícen stromeček. A to už byl jen kousek do půlnoční. My jsme chodili na Staré město. Zvonily zvony a lidé se před kostelem vítali. Zpívali jsme koledy a na závěr mše přišla hymna Vánoc: Narodil se Kristus Pán!
Jan Mílíč Lochman, evangelický teolog, vzpomínal, že i za komunismu, když byla tato píseň hrána, orchestr vstal.
Víte, já neznám druhý národ, který by měl tolik vánočních písní. Ta rozmanitost koled a právě tak adventních písní. Málokterý národ má tolik písní jako my. To baroko hudební přineslo v kultuře mnoho ovoce. Jsou liturgické předpisy, kdy si nemá zpívat a hrát, ale církev v Čechách má výjimku a ta povoluje, že mohou věřící zpívat, národ to chce. My jsme velmi muzikální národ.
I dnes?
Doma se nezpívá. Dnes je muzicírování na ústupu, v dnešní době se konzum projevuje i zde. Většina mladých jen pasivně konzumuje a nechce sama dávat. Za našich časů samozřejmě nebyly televize. Znamenalo to také vůli a trpělivost se na něco naučit hrát. My jsme se bavili navzájem a nepotřebovali jsme jinou zábavu. Přišli jsme ze školy, hodili jsme aktovku do kouta. Například, když jsme hráli volejbal, tak jsme si čáry namalovali na ulici, Dali jsme si tam tyčky místo sítě a hrálo se. Když potom někdo křikl: "pozor jede auto" tak jsme uklidili tyčky a hrálo se potom dál. Dnešní děti si nemají na těch panelových sídlištích, kde hrát.
Jaké Vánoce se vám, kromě Jíž zmiňovaných v dětství, zapsaly nejvíce do paměti?
Byly to Vánoce, které jsem zažíval v Jindřichově Hradci. Jindřichův Hradec je výš než Budějovice a tak tam obvykle sněžilo. Sněžilo a před kostelem troubili trubači koledy a jindřichohradecký sbor na kůru měl výbornou úroveň. Měli jsme štěstí, že ani komunisté nám nijak nebránili, měli ostych.
Na to jsem se právě chtěl zeptat lišila se návštěvnost kostela nejen o Vánocích i během roku v minulém režimu a jaká je dnes?
Je menší, ale vlastně bychom se nad tím neměli podivovat. Před rokem 1989 byly podle mě kostely navštěvovány více u nás, než například v Rakousku a Německu, kde už vládl materialismus fyzický. U nás byl materíalisus duchovní, a když se i změnily poměry, tak k nám dorazil i materialismus fyzický oba dohromady jsou velmi nebepečné.
Jak se fyzický materialismus projevuje?
Třeba tak, že se dají miliony na opravy stadionů a není pak na koupení divadla. Tento fyzický materialismus, hledící jen na fyzickou krásu je nebezpečný, protože ohrožuje kulturu a tak člověka samotného. Protože z kultury roste i náboženství, tázání se. Do kostela přijdou na půlnoční lidé, kteří sem za celý rok nezavítají a patří to k jejich kultuře, patří to takříkajíc k "štědrovečernímu" stolu."
Co vás přimělo být knězem? To je nevysvětlitelné, že?
Pokud jde o víru, to je to nejintimnéjší v člověku - vztah k Bohu. Mohu vyjmenovat mnoho příčin a impulzů a nikdy to nebude to pravé. Víra je veliký div a hledání.
Za co jste Bohu nejvice vděčen?
Za život!
Za co jste Bohu nejvíce vděčen v životě?
Za svět.
Co vám udělalo v životě největšl radost?
To je nesmírně těžké. Duchovní zážitky, to je intimita člověka. Dělá mi radost krásná hudba, poezie, literatura, ale hlavně setkání s krásným člověkem.
Skrýt rozhovor

Fotografie

Další fotografie s monsignorem jsou umístěny ve fotogalerii. Můžete k nim přejít kliknutím sem.