TOPlist

Interaktivní půdorys kostela

(pokračujte kliknutím na některý červený prvek v půdorysu)


Život

Žil v 1. století a byl to apoštol. Mezi apoštoly bývá znázorňován na nejskromnějším místě, ani v evangeliu se o něm téměř nemluví, známá je jen jeho otázka, se kterou se obrátil na Pána Ježíše při poslední večeři:"Pane, jak to, že se chceš zjevit nám,a světu ne?"Což mu vyneslo krásný slib:"Miluje-li mě kdo, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat, a přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek." V 19. století byly na jeho přímluvu zvláštním způsobem vyslyšeny prosby a od té doby mnoho věřících začalo vidět v apoštolovi zvláštního ochránce v beznadějných případech. U nás je zvláště uctíván v kostele Sv. Josefa na náměstí Republiky v Praze. Působil se Šimonem Horlivcem a pravděpodobně oba zemřeli v Persii zavražděni a umučeni mágy.

Svátek

28. 10.

Atributy

Kyj nebo meč (halapartna, kámen), jako nástroje jeho umučení; deska s obrazem Kristovy tváře, kterou podle legendy přinesl králi z Edessy. Někdy je v dlouhém rouchu a drží knihu nebo svitek.

KUBIŠOVÁ, Anna. Abc svatých [online]. [cit. 2011-07-12]. Dostupné z WWW: http://www.abcsvatych.com.

Modlitba za vyslyšení prosby k svatému Judovi Tadeáši

Svatý Judo Tadeáši, blízký příbuzný Krista pána, našeho vykupitele! Apoštole a mučedníku, slavný ve ctnostech a zázracích! věrný a rychlý orodovníku všech svých ctitelů! Byl jsi od Boha obdařen zvláštní milostí přispívat těm, kteří jsou zbaveni téměř vší naděje. Z hloubi své duše a z hloubi svého srdce tě prosím: pospěš mi na pomoc v mojí potřebě a nesnázi, neboť u lidí bych pomoc hledal marně.

Svatý Tadeáši, slibuji, že na tvou přímluvu nikdy nezapomenu a budu tě chválit před světem jako velikého ochránce. Amen.

Milosrdný a dobrý Bože, když tě žádáme prostřednictvím tvého apoštola Judy Tadeáše o milost v naléhavé prosbě, dej nám, abychom byli vyslyšeni. Neboť ty žiješ a kraluješ na věky věků.

Amen.

V dnešním světě, ve kterém se rozmohlo tolik osamocenosti a beznaděje, potřebují naléhavě ženy, muži i děti poznat Boží srdce. To srdce, které odpouští, které se o lidi stará a které uzdravuje. Toto srdce není naplněno nedůvěrou, touhou po pomstě, předsudky ani nenávistí. Toto srdce touží jen po jediném: lásku rozdávat a jako odpověď pak lásku přijímat. Toto srdce trpí, když vidí lidské utrpení, a když vidí lidskou nedůvěru svěřit se Božímu srdci, které chce rozdávat útěchu, naději a odvahu. (Podle H. Nouwena)

Původ a symbolika svátku

Úcta k božskému Srdci Páně se rozšířila zvláště od 17. století. Podnětem k tomu byla zjevení svaté Markétě Marii Alacoque (1674), ve kterých jí bylo dáno poznat lásku Ježíšova Srdce. Probodené srdce, ovinuté trním, s plameny a křížem, symbolizuje Ježíšovu nepodmíněnou lásku k člověku.

Srdce

Ve všech národech je srdce symbolem středu lidské bytosti, symbolem lidskosti, vztahů, symbolem lásky... Kdyby svět zapomněl na „srdce“, zavládla by v něm jen vůle a rozum. Tak by se svět stal chladným a krutým.

Proto přišel Boží Syn na zem, aby ukázal, že Bůh je láska a že má své srdce otevřené pro každého člověka.

Je pro nás útěchou a oporou, že nad každým člověkem bdí Boží srdce, které má nekonečnou lásku i moc a říká: „Miloval jsem tě odvěkou láskou a přitáhl jsem tě slitovně na své srdce“ (Jer 31,3).

„Bůh je navždy skála mého srdce a můj podíl.“ (Žl 73,24)

Nové srdce

U člověka vyjadřuje srdce jeho celkový charakter. Pravá podstata člověka nespočívá v jeho zevnějšku, kráse či síle, ale v nitru, v srdci. Bůh se nedívá na to, co pokládají za hlavní lidé. „Člověk se dívá jen na to, co má před očima. Hospodin však hledí na srdce“ (1Sam 16,7). Protože srdce je výchozím bodem veškerého lidského jednání, myšlení a cítění, zaslíbil Bůh: „Odstraním z vašeho těla srdce kamenné a dám vám srdce z masa“ (Ez 36,26).

Trénovat nové srdce

Svatý Petr napsal, že křesťan je ten, kdo miluje “z čistého srdce“. Ale o jakém srdci je řeč? O srdci novém! Člověk už kdysi o nové srdce prosil: „Stvoř mi čisté srdce Bože“ (Žl 51,12); a sám Bůh dar nového srdce slíbil: „Dám vám nové srdce a do nitra vám vložím nového ducha“ (Ez 36,26). Nové srdce bylo stvořeno v každém pokřtěném člověku. Jen ho musíme přimět, aby tlouklo, musíme ho trénovat. (Raniero Cantalamessa)

„V tom je láska: ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás...“ (1Jan 4, 10)

Miluji tě odvěkou láskou,
přitáhl jsem tě na své srdce.
(srov. Bible Jer 31,3)

Víra na internetu [online]. 2003 [cit. 2011-07-14]. Vira.cz. Dostupné z WWW: http://www.vira.cz/Texty/Glosar/Srdce-Jezisovo-Bozske-srdce.html.

Život

Panna a učitelka církve

Svatá Terezička (Terezie z Lisieux) se narodila jako poslední z devíti dětí manželům Martinovým. Toužila už od dětství stát se řeholnicí jako její starší sestry. Nakonec se jí to v 15 letech podařilo, i když to bylo vyjímečné. Byl do toho zasvěcen i tehdejší papež Lev XIII. a musela mít zvláštní povolení od biskupa. Sestry v klášteře jí moc nerozuměly, myslely si, že je domýšlivá a pyšná. Přitom Terezie, která navenek působila klidně a vyrovnaně, trpěla po celý život stavy úzkosti. Byla často mučena myšlenkou, že ji Bůh opustil. Vždy znovu však uměla odolávat i nejsilnějšímu pokušení. Někdy byla přesvědčena, že je odsouzena k zatracení. Přesto se zcela odevzdávala Kristově lásce. Jejím heslem bylo: "Všechno je milost".

Když jí bylo asi 20 let, uložila jí sestra Pavlína, která se mezitím stala převorkou, psát vzpomínky z dětství. Vznikla tak "Historie jedné duše" a kromě toho Pavlína zaznamenala i některá její slova. Je to poselství lásky. "Bez lásky,"píše,"jsou všechna, i nejskvělejší díla pouhé nic; ne,ne, Ježíš nežádá velkých činů, nýbrž jen oddanost a vděčnost". Ví, že "Ježíš touží vstoupit do našeho srdce" a že "i nejmenší úkon čisté lásky prospívá církvi víc, než všechny ostatní skutky dohromady". A blízko smrti praví "Nikdy jsem nedala Bohu nic jiného než lásku".

Karmelitský řád žádá po řeholnicích tvrdou kázeň: manuální práci bylo vyhrazeno 5 hodin, chórové modlitbě a rozjímání šest a půl, osvěžení a soukromému zaměstnání čtyři hodiny, cvičení novicek půl, jídlu hodina a třičtvrtě, spánku šest až sedm hodin. Její křehké zdraví nakonec nesneslo tvrdý život karmelitek; o Velikonocích 1896 kašlala krev, za rok ji přenesli na ošetřovnu a tam zemřela. Se svým vnitřním utrpením, k němuž se přidala také tuberkulóza, se chtěla obětovat za hříšníky světa.

Už v roce 1925 byla prohlášena za svatou. Město Lisieux se stalo poutním místem Západu a v roce 1929-1954 tam byla postavena bazilika, v níž leží sv. Terezie ve skleněné rakvi a proudí sem statisíce poutníků.

Svátek

1. 10.

Atributy

Na obrázcích bývá Terezie znázorňována často s růžemi, protože před svou smrtí slíbila, že bude z nebe sypat růže.

KUBIŠOVÁ, Anna. Abc svatých [online]. [cit. 2011-07-12]. Dostupné z WWW: http://www.abcsvatych.com.

Modlitba k sv. Terezii z Lisieux

Svatá Terezičko, naše malá sestro, za tvůj příklad děkujeme a v ctnostech ho následujeme. Tys pochopila, že láska je všechno, a sobě obsahuje všechna povolání. Celým srdcem tebe žádáme, abychom Pána Boha milovali a naplnili jeho vůli.

Nauč nás, ať kráčíme po cestě dětství, kterou Pán Bůh ti ukázal, abychom nespoléhali na sebe, ale všechnu naději skládali v milosrdenství Ježíše Krista.

Amen.

Život

Žil v 1. století. Pocházel z královského rodu, v té době zchudlého. Byl tesařem. Zasnoubil se s Marií a když se dozvěděl, že čeká dítě, chtěl ji potají propustit, aby ji nevystavil hanbě. Ve snu se mu však zjevil anděl a řekl mu :"Josefe, synu Davidův, neboj se přijmout Marii, svou manželku; neboť co v ní bylo počato, je z Ducha svatého. Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš; neboť on vysvobodí lid z jeho hříchů." Když se Josef probudil, vzal Marii k sobě.

Při sčítání lidu za císaře Augusta musel i s Marií jít do Města Betléma, odkud pocházel jeho rod, aby se tam dal zapsat. V Betlémě se Marii narodil syn Ježíš. Po jeho narození byl Josef andělem vyzván, aby uprchl s Marií a dítětem do Egypta a zachránil se tak před Herodovým pronásledováním. Když Herodes zemřel, chtěli se vrátit zpátky, ale báli se Herodesova nástupce a na pokyn ve snu se usadili ve městě, zvaném Nazaret.

Podle legendy byl Josef o hodně starší než Marie, ale nemusí to být pravda, nikde v Bibli se o tom nepíše. Když bylo Ježíšovi 12 let, ztratil se rodičům v Jeruzalémě a ti ho hledali, až ho našli sedět v chrámě a rozmlouvat s kněžími. Poslední zmínka o Josefovi je, když Maria říká Ježíšovi :"Synu, co jsi nám to udělal? Hle, tvůj otec a já jsme tě s úzkostí hledali." Ve vyprávění o svatbě v Káně Galilejské už o sv. Josefovi nic není. Při Kristově ukřižování jistě nebyl mezi živými, protože jinak by Pán Ježíš nesvěřoval Pannu Marii apoštolu Janovi.

Svatý Josef patří k nejuctívanějším církevním postavám vůbec.

Svátek

19. 3.

Atributy

tesařské náčiní (např. pila, sekera, úhelník), někdy rozkvetlá hůl (podle apokryfů byl takto zvolen za Mariina muže); často je zobrazován s malým Ježíškem v náručí a s lilií jako symbolem čistoty; jako stařec; jak pracuje s Ježíšem v dílně; u jesliček v Betlémě a na jiných výjevech z Ježíšova dětství

KUBIŠOVÁ, Anna. Abc svatých [online]. [cit. 2011-07-12]. Dostupné z WWW: http://www.abcsvatych.com.

Modlitba k sv. Josefovi

Ty jsi šťastný pěstoun Krista Pána, od Boha ti péče o něj dána, tobě z věčné rady, poklad dražší nad poklady, ó svatý Josefe! Jakou radost ti jsi pociťoval, Když jsi Krista v náručí svém choval, s něžností ho objímaje a láskou rozplývaje, ó svatý Josefe! Ty jsi věrně Kristu Pánu sloužil, po milosti jeho vždy jsi toužil, nyní, vzata na nebesa, duše tvá s ním věčně plesá, ó svatý Josefe! Milosti nám vypros zde na zemi, ať se jak ty skvíme ctnostmi všemi, přimlouvej se v nebi za nás, by Pán láskou hleděl na nás, ó svatý Josefe! Vyžádej nám poslední chvíli, až se budem přibližovat k cíli, bychom s tebou mohli stálou velebiti Boha chválou, ó svatý Josefe!

Amen.

Na 11. února připadá v kalendáři vzpomínka na Pannu Marii Lurdskou. Na tento den totiž připadá výročí prvního zjevení Panny Marie v Lurdech sv. Bernadettě Soubirousové. V roce 1858, když měla jen čtrnáct let, se jí zjevila Panna Maria v jeskyni v lese při sbírání dřeva. Byla oděná v bílém, v rukou držela růženec. Pak se jí zjevila ještě sedmnáctkrát. Až při šestnáctém zjevení, které bylo 25. března 1858, se jí odvážila zeptat, kdo je. Panna Maria je odpověděla: "Jsem Neposkvrněné Početí." Poslední zjevení bylo v noci 16. července.

Dlouho trvalo, než byla tato zjevení přezkoumána a potvrzena jako pravé. Čtyři roky předtím papež Pius IX. na žádost biskupů a církevních sněmů z celého světa prohlásil dogma o neposkvrněném početí Panny Marie.

Pro nás to znamená, že je třeba věřit, že Marie se nikdy žádný hřích nedotkl. Ani dědičný. Když to Marie o sobě v Lurdech prohlásila, bylo to potvrzení, že to tak opravdu je. Další poselství, které pochází z těchto zjevení, je Boží milosrdenství. Zjevila se ne s trestajícím bičem, ale s výzvou k pokání a s ujištěním, že Bůh hříšníkům nepřeje smrt, chce jim odpustit. Při Massabiellské jeskyni se pak odehrálo množství uzdravení a zázraků. Dosud patří Lurdy k poutním místům celosvětového významu. Množství lidí sem přijíždí, aby prosili za uzdravení a mnozí jsou vyslyšeni. Z tohoto důvodu se 11. únor slaví jako Světový den nemocných. Obdivuhodné je, že Bůh vyvolil chudou, neučenou dívku, aby takto oznámil světu, že má o něj zájem a chce, aby se všichni vrátili k němu.

Kňazi.sk [online]. c2005 [cit. 2011-07-14]. Panna Mária Lurdská. Dostupné z WWW: http://www.knazi.sk/svati/maria.php?svid=1.

Život

Apokrifní Jakubovo evangelium vypravuje o Jáchymovi, že byl starším knězem a žil s Annou, svou ženou, v Jeruzalémě. Jednoho dne odmítl velekněz v chrámu Jáchymovu oběť, protože Jáchym nezplodil za 20 let manželství žádné děti. Hluboce pokořenému muži se pak později zjevil při polní práci anděl a zvěstoval mu narození dítěte. Také Anna měla toto andělské zjevení. Anna pak porodila dceru Marii, budoucí matku Ježíšovu.

Svátek Obětování Panny Marie připomíná dodnes den, kdy zasvětil Jáchym a Anna v chrámě Bohu své dítě. Zdali se manželský pár dožil ještě narození Kristova, není známo.

SCHAUBER, Vera; SCHINDLER, Hanns Michael. Rok se svatými. 1. vyd. Kostelní Vydří : Karmelitánské nakladatelství, 1994. 702 s.

Svátek

26. 7. (spolu se sv. Jáchymem)

Atributy

Křesťanská ikonografie zpodobňuje Annu jako důstojnou dámu v dlouhém, zpravidla červeném, přepásaném šatu, s hlavou zahalenou zeleným závojem. Někdy drží v ruce knihu, poukazující na starozákonní zaslíbení Mesiáše, občas lilii jako odkaz na své neposkvrněné dítě. Nejčastější vypodobnění jsou ale spolu s Pannou Marií. V umění vznikl zvláštní ikonografický typ „sv. Anna samatřetí“ s Pannou Marií a Ježíškem, kdy Anna drží zmíněné figury v drobném měřítku na ruce nebo chová dospělou Pannu Marii s Ježíškem na klíně. Známá jsou vyobrazení Narození Panny Marie či scény, kdy sv. Anna vyučuje dívku Marii.

Svatá Anna. In Wikipedia : the free encyclopedia [online]. St. Petersburg (Florida) : Wikipedia Foundation, 19. 8. 2006, last modified on 11. 6. 2011 [cit. 2011-07-14]. Dostupné z WWW: http://cs.wikipedia.org/wiki/Svatá_Anna.

Historie a úcta k obrazu

Staroslavným paládiem města Českých Budějovic je milostný obraz Panny Marie Budějovické, který sem r. 1410 přivezl budějovický měšťan Václav Institoris z Itálie. Tomuto paládiu se v minulosti přičítala záchrana města Českých Budějovic před husity, před obléháním vojsky Jiřího Poděbradského, před stavovskými a švédskými vojsky, před morovou epidemií v letech 1713 – 14 a celá řada zázraků, mezi něž patří zachránění života či nabytí zdraví jednotlivců. Obraz měl zpočátku umístěn ve svém domě zmíněný měšťan Institoris, ale záhy jej předal do dominikánského kostela Obětování Panny Marie, kde visel na 5. pilíři v severní boční lodi (již r. 1418 k němu biskup Jan udělil odpustky!), r. 1634 pro něj v chrámu nechal upravit zvláštní kapli generál hrabě Baltazar Marradas, sám veliký ctitel obrazu. Tato kaple byla zrušena v josefinské době a zcela odstraněna r. 1865. Milostný obraz se dostal na nejčestnější místo klášterního chrámu, totiž na hlavní neogotický oltář a od r. 1895 byl uctíván v nově zřízeném tabernáklu nad pozlaceným kovovým svatostánkem.

Popis obrazu

Samotný obraz je malován na desce z jedlového dřeva o rozměrech 126 x 62, 3 cm i s jednoduchým rámem. Deska silná 1,3 cm se skládá ze dvou k sobě spojených částí. Technikou je malba mastnou temperou přímo na dřevěné desce bez křídového podkladu. Panna Maria je zde dle katolické tradice (jejímž zdrojem je mj. též apokryfní protoevangelium Jakubovo) zobrazena jako velmi mladá dívka v období, kdy ještě nebyla zasnoubena se sv. Josefem. Tehdy sloužila v Chrámu a před Svatyní svatých vyprošovala lidstvu Spasitele. Panna Maria zde stojí na louce, nad níž je ploché červenohnědé pozadí, má velmi líbeznou čistou tvář, charakteristicky za krkem stažené a od ramen rozevláté světlé vlasy, sepjaté ruce v modlitbě, temně modrý šat posetý ratolestmi. Dle ratolestí na šatu bývá tento ikonografický typ nazýván Panna Maria Klasová (v německé literatuře Ährenkleidmaria), dle ikonologického významu pak také Panna Maria v Chrámu. Tento typ se poměrně často vyskytoval ve 14. a 15. stol. v německých jazykových oblastech, zejména v ženských klášterech. Obraz je vložen do rámu o šíři 3,2 cm. Na vnitřním rámu (širokém 8, 6 cm) je německý nápis gotickou frakturou, oznamující, že jde o „…obraz naší milé Paní, když byla v Chrámě. Tehdy jí sloužili andělé. Právě takto je též v Lombardii malována v jednom městě, které se jmenuje Osana a leží v Milánsku“. Spodní část obrazu tvoří plocha s drobnějším hustým německým nápisem, který zaznamenává některé zázraky milostného obrazu a datuje je do r. 1410. Spodní část obrazu, resp. jeho rámová část byla v minulosti odříznuta, pravděpodobně pro destrukci způsobenou červotočem.

Panna Maria Budějovická. In Wikipedia : the free encyclopedia [online]. St. Petersburg (Florida) : Wikipedia Foundation, 9. 2. 2010, last modified on 24. 3. 2011 [cit. 2011-07-14]. Dostupné z WWW: http://cs.wikipedia.org/wiki/Panna_Maria_Budějovická.

Život

Jan se narodil kolem roku 1345 jako syn soudce v Pomuku blízko Plzně. Po dobrém vzdělání v nedalekém cisterciáckém klášteře studoval na pražské univerzitě, kterou založil císař Karel IV. několik let předtím, v roce 1348.

Poté, co byl deset let notářem arcibiskupské soudní kanceláře, přijal Jan z Pomuku r. 1380 kněžské svěcení a stal se farářem v kostele sv. Havla na pražském Starém městě, kde se staral také o německé obchodníky. V letech 1382-1387 studoval práva na univerzitě v Padově - a vykonával tam v r. 1386 dokonce funkci rektora zaalpských studentů.

V roce 1389 byl jmenován arcibiskupem Janem z Jenštejna geneálním vikářem pražské arcidiecéze. Dne 26. srpna 1390 se namísto svatohavelského faráře stal žateckým arcijáhnem a spravoval pět děkanátů s dvě stě dvaceti pěti farami. Tak se tento pečlivý a svědomitý kněz i arcibiskupský úředník dostal do centra bojů, která za obhájeni církevních práv a svobod vedl pražský arcibiskup s králem Václavem IV. Ten využil papežského rozkolu, kdy metropolitovo postavení bylo pochopitelně oslabeno, a snažil se omezit arcibiskupovu moc. Chtěl tak učinit zřízením nového biskupství (tehdy existovalo jen malé sufragánní biskupství v Litomyšli, zaniklé na počátku husitských válek), které se snažil v Římě prosadit a do jehož čela hodlal dosadit sobě loajálního preláta. K tomu účelu si vyhlédl bohatý benediktinský klášter v Kladrubech, jehož majetek měl finančně zajistit nové biskupství, aby je nemusel dotovat ze svých statků. Ke zrušení kláštera se však muselo počkat na smrt stařičkého opata Racka. Když ten počátkem roku 1393 zemřel, dlel král Václav se svými milci při loveckých kratochvílích na hradě Žebráku. Mniši okamžitě zvolili novým opatem mnicha Olena a arcibiskup oznámil jeho volbu spolu se lhůtou na vznesení námitek proti volbě nebo zvolené osobě. Po nezvykle krátké době, když nebylo námitek, potvrdil dne 10. března 1393 za přítomnosti svědků generální vikář Jan Nepomucký volbu Rackova nástupce ve své kanceláři v arcibiskupském dvoře na Malé Straně v Praze. Tím byl zmařen plán panovníka, který po návratu do Prahy upadl do záchvatu nepříčetného vzteku. Jan z Jenštejna byl však právě na svém hradě v Roudnici, kam za ním včas odjeli i jeho úředníci. Na výzvu králových vyjednávačů přijeli všichni do Prahy a dne 20. března 1393 se sešli s Václavem IV. na neutrální půdě johanitské jurisdikce na Malé Straně. Král propadl dalšímu záchvatu hněvu, v němž hrubě napadl arcibiskupa i jeho doprovod a všem jim vyhrožoval utopením. Nakonec nařídil všechny zatknout, ale Janu z Jenštejna se podařilo uniknout. Zatčeni byli Jan Nepomucký, oficiál Mikuláš Puchník, mělnický probošt Václav Knobloch a arcibiskupův hofmistr, stařičký rytíř Něpr. Nejprve byli vyslýcháni na Pražském hradě v kapitulní síni, pak na staroměstské radnici a nakonec na staroměstské rychtě (dnes dům čp. 404 na rohu Můstku a Rytířské ulice), kde byla mučírna. Torturu však podstoupili jen Jan a Mikuláš. Byli natahováni na skřipec (tzv. štosování) a páleni loučemi na boku, čehož se aktivně zůčasnil i rozzuřený a opilý král. Obvinění se nedopustili ničeho protiprávního a nesměli být souzeni, natož mučeni, světskou mocí. To si patrně nakonec uvědomil i král Václav, protože Mikuláš Puchník a Václav Knobloch byli propuštění poté, co podepsali mlčenlivost. Nejhůře bylo zacházeno s Janem Nepomuckým, který buď mlčel, nebo krále napomínal. Ještě téhož dne (tj. 20. března 1393) byl pacholky svázán a o deváté hodině večerní svržen z kamenného mostu do Vltavy.

Dne 17. dubna 1393 nalezli Janovo tělo rybáři, prý podle pěti světel (hvězd) kolem jeho hlavy, Byl pohřben buď v kostele, nebo na hřbitově při kostele sv. Kříže Většího, který patřil řádu cyriaků. Nacházel se v sousedství dnešního kláštera Milosrdných bratří přibližně v prostoru dnešní Dušní ulice na Starém Městě a byl zbourán roku 1890. Patrně roku 1396, tedy ještě za života jeho vraha, bylo Janovo tělo přeneseno do katedrály, kdy byl pod prostým kamenem s nápisem "Johannes de Pomuk", psaným gotickou minuskulí, pohřben, jistě ne náhodou, proti Vlašimské kapli, kde býval oltářníkem.

Dne 23. dubna 1393 nastoupil Jun z Jenšiejnu pod ochranou mocného Jindřicha z Rožmberka v Českých Budějovicích cestu k papeži Bonifáci IX. do Perugie, kde mu předložil stížnost na krále. V textu nazývá Jana Nepomuckého „iam martyr sanctus" (tj. již sv. mučedník). Schismatem oslabený papež však nemohl proti nehodnému králi účinně zakročit a spis odložil ad acta.

V Praze však měla vražda generálního vikáře dalekosáhlý dopad. Nejprve, ještě téhož roku, téměř vyschla řeka Vltava, což lidé pokládali za trest Boží. Jeho hrob byl uctíván od samého počátku a nikdo si nedovolil po něm chodit. Proto byla také po husitských válkách, někdy kolem roku 1450, dána kolem hrobu mříž a v polovině 16. stol, ještě jedna, ozdobnější. I králi jeho zločin velmi uškodil stal se jedním z důvodů, proč byl r. 1400 kurfiřty zbaven hodnosti i titulu krále římského. Doba však nebyla příhodná pro šíření kultu Jana Nepomuckého.

Nový impuls svatojánské úctě dal až kronikář Václav Hájek z Libočan, který použil rukopisnou poznámku děkana pražské kapituly Jana z Krumlova o utopení Jana Nepomuckého. Na pergamenové straně č. 383 kdosi připsal jedničku a utvořil tak letopočet 1383. Tak vytvořil Hájek Jany dva - Jana Nepomuckého, utopeného roku 1383 za neporušení zpovědního tajemství a dr. Jana z Pomuku, generálního vikáře, utopeného roku 1393 za potvrzeni kladrubského opata. Tento omyl převzal i Bohuslav Balbín v Životopise budoucího světce, ale metropolitní kapitula jeho spis neschválila.

Dodnes není jasno, proč král Václav dal Jana Nepomuckého zavraždit. Kolem Janovy smrti však vznikla legenda, která patří k mezi nejznámějším vůbec. Podle ni byl Jan Nepomucký zpovědníkem Václavovy manželky, královny Jany. Václav se pokoušel, zřejmě k ospravedlnění svých vlastních manželských pochybení, vynutit na Janovi zpovědní přiznaní své ženy. Kněz však se odvolal, i když tušil velmi dobře hrozící nebezpečí, na zpovědní tajemství a odepřel jakoukoli informaci. To prý Václava tak rozzuřilo, že se rozhodl Jana Nepomuckého zavřaždit. Je ovšem pravděpodobnější, že král Václav dal usmrtit nenáviděného vikáře proto, že ten si nenechal líbit neustálé vměšování do církevních záležitostí a jeho rozhodnutím se vzpíral.

Červená mramorová deska u pražského Karlova mostu ukazuje do dnešního dne, kde byl Jan Nepomucký svržen do Vltavy. Hned po jeho smrti začalo v Praze a daleko mimo ni velké uctívání mučedníka. Jeho hrob v pražském dómě sv. Víta se stal cílem mnoha poutníků.

Mimořádnou zásluhu na Janově blahořečení měl pražský arcibiskup Ferdinand hrabě Khuenburg (1710— 731), který si dal za životní úkol táhnout celý proces až do zdárného konce. Již v roce 1714 vyzval sbírání dokladů o svatojánské úctě a o rok později již předsedal zřízené kanonizační komisi, zkoumající zázraky, které se staly Janoým jménem. Motiv celého procesu byl ryze vlastenecký, protože rekatolizace českých zemí byla v té době již ukončena. Dne 15. dubna 1719 byl komisionálně otevřen hrob a ověřeny ostatky Jana Nepomuckého. Při manipulaci s lebkou vypadla z kalvy organická hmota velikosti velké lžíce. Všech pět přítomných odborníků v čele s vídeňským profesorem Janem Františkem Lowem z Erlsfeldu, osobním lékařem císaře Leopolda I., označilo tuto hmotu za světcův jazyk, zachovaný nevysvětlitelným způsobem. Následovalo blahořečení papežem Inocencem XIII. dne 31. května 1721 na základě prokazované úcty.

Česká veřejnost se však s tímto aktem neuspokojila a usilovala o Janovo svatořečení. Dne 27. ledna 1725 byl opětovně zkoumán nalezený jazyk, který asi třičtvrtě hodiny po vyjmutí z relikviáře naběhl a zčervenal, což bylo užaslými přítomnými označeno za další zázrak. Vedle mnohých jiných byly za prokázané zázraky uváděny uzdravení ruky Terezie Veroniky Krebsové z paralýzy a atrofie v kostele, později zasvěcenému sv. Janu Nepomuckému, v Praze na Hradčanech roku 1701 a zachránění dívenky Rozálie Hodánkové ze Strakonic před utonutím roku 1718, kdy přežila několik hodin pod ledem.

Ke slavnostnímu svatořečení došlo již dne 19. března 1729 v bazilice S. Giovanni in Laterano a papež Benedikt XIII. převzal do své kanonizační buly všechny Hájkovy omyly, včetně data 16. května 1383, takže 16. květen byl určen za jeho svátek. Stalo se tak na základě nedostatečnosti tehdejší historické vědy. To však na věci nic nemění, protože Svatý Otec není neomylný ve verifikování historických dat. Svou bulou nekanonizoval letopočet, ani životopis, ale osobu hodnou úcty. V Praze byly uspořádány velkolepé oslavy Janova svatořečení ve dnech 8.-16. října téhož roku, kdy bylo město svědkem jedněch z nejmohutnějších slavností ve svých dějinách.

Úcta a tradice

Jan Nepomucký patřil už kolem r. 1600 k zemským patronům Čech. Stavěla na něm česká lidová zbožnost období baroka. Již v letech 1726-1728 dal František Antonín hrabě Podstatský z Liechtensteinu postavit asi kilometr od Telče kostel zasvěcený tomuto světci (vysvěcen 4. července 1729) a o rok později byl dokončen i chrám sv. Jana v Praze na Skalce, kde již kolem roku 1680 stávala světcova kaple. Česká šlechta rozšířila mučedníkův kult do celé Evropy; jezuité a františkáni zanesli úctu i do zámoří. Na různých místech v Německu a jižních Tyrolích jsou u příležitosti Janovy památky procesí a jiné slavnosti. Socha Jana Nepomuckého, která byla postavena na pražském Karlově mostě r. 1693, měla tolik napodobenin, že světec na mostě se stal vůbec nejznámějším světcem.

Znázorňování

Kdo by neznal obraz Jana Nepomuckého: kněz se štolou, biret na hlavě, palmu, knihu a kříž v ruce, prst přiložen na ústech (jako symbol zpovědního tajemství). Někdy září pět hvězd kolem hlavy mučedníka, protože podle legendy ukazovalo pět hvězd, kde je ve Vltavě Janovo tělo, aby mohlo být nalezeno. Jan je jediným světcem kromě Panny Marie, jehož svatost je takto znázorněna.

Množství znázornění je v Bavorsku a ve východních zemích, především v Praze, např. na dveřích dómu a na Nepomukově náhrobku. Socha od Františka Xavera Schmadla (1755) ukazuje světce, který se dívá na kříž, v klášterním kostele v Andechsu (Horní Bavorsko). Často je znázorňován motiv, jak naslouchá Jan Nepomucký zpovědi královny Jany, např. na malbě od Josefa Maria Crespiho (Turín, obrazárna).

Sv. Jan Nepomucký je i patronem bezpečného putování a šťastného návratu - proto jsou jeho sochy umístěny zpravidla na rozcestích a na mostech. S žádným jiným českým světcem se nesetkáváme tak často doma i v zahraničí - je mu zasvěceno nezjištěné množství kostelů a kaplí a počet jeho soch se jen v Evropě odhaduje na třicet tisíc.

Není vůbec podstatné, zda byl Jan Nepomucký "světcem zpovědního tajemství" či nikoliv, zda v jeho kalvě zůstal zachován jeho "jazyk mlčenlivosti" či část mozkové tkáně. Zemřel totiž jako skutečný mučedník za práva a svobody církve a fyzicky podlehl pouze hrubému světskému násilí. Zemřel ve službách svého arcibiskupa jako poctivý, věrný a vzorný vykonavatel svých kněžských a úředních povinností. Již proto mu právem náleží koruna svatosti.

Zcela převzato z:
SCHAUBER, Vera; SCHINDLER, Hanns Michael. Rok se svatými. 1. vyd. Kostelní Vydří : Karmelitánské nakladatelství, 1994. 702 s.

Svátek

16. 5.

Atributy

Zobrazován jako kněz v rochetě a kožešinovém pláštíku, se štolou a biretem na hlavě, křížem v náručí a knihou a palmou v ruce; pět hvězd kolem hlavy (které podle legendy ukazovaly, kde leží ve vodě Janovo tělo), prst na ústech, jazyk, staroboleslavské palladium (podle legendy putoval světec do Staré Boleslavi), kotva

KUBIŠOVÁ, Anna. Abc svatých [online]. [cit. 2011-07-12]. Dostupné z WWW: http://www.abcsvatych.com.

Modlitba k sv. Janu Nepomuckému

Svatý Jene Nepomucký, zástupce české země, shlédni na nás, na svůj národ, pamatuj na své plémě, vypros nám u Boha milost, bychom se mu líbili, podle víry živi byli, jak jsme při křtu slíbili.

V ničem člověk víc podobný Bohu svému nebývá, nežli když k bližnímu svému milosrdenství mívá: neb milosrdenství Boží podle Písma svatého nekonečně převyšuje ostatní skutky jeho.

Příklad tvůj, o svatý Jene, má nás k tomu povzbudit a tvůj život zde na světě v nás lásku k bližním vzbudit; ty jsi vdovám sirotkům hojnou almužnu dával a všem chudým z lásky k Bohu štědrou ruku podával. Ještě jednou, svatý Jene, hlas svůj k tobě zdviháme, od tebe, patrona svého, pomoc vroucně žádáme: vypros nám u Boha milost, bychom se milovali, jeden druhému jak bratři v nouzi si pomáhali.

Neb jsme všichni údy Krista a navzájem jsme bratři; jeden druhého milujeme, jak se na křesťany patří; v srdci našem ať zůstává jen svaté lásky plamen, lásky k Bohu i k bližnímu. Dej nám to, Bože, amen.

Kniha modliteb. Praha : Paulínky, 2002. 157 s.